Hurá akce- BĚŽÍM TAKY!
Běží koně, běžím já. Tak to vnímá asi spousta našich koní a Rozárka nebývala jiná. Hodně mě to štvalo a chtěla jsem Rozárku naučit, že má čekat na mé povely a nevybíhat, dokud to neuznám za vhodné.
Rozárka byla přímo střela, tudíž když vyběhla, často to s nožkami nedávala či málem svým pupkem sejmula ostatní (i to se stává DOTEĎ – sestřička může povídat :D) a to prostě nešlo. Nezbývalo mi, než začít makat i na tomhle detailu. Pokaždé, když jsme jeli na vyjížďku (což je skoro každý den) tak jsem ji naladila do dobré nálady – začala rozhýbáním, pak jízdárenské povely… za to všechno dostala pamlsek a velkou pochvalu. To ji naladilo. Pak přišly její oblíbené louky. Vždy jsem nechávala, ať jede někdo přede mnou první a sama jsem s Rozárkou dělala malé kruhy a nutila ji stát na jednom místě. Když jiní vyběhli a Rozárka vyběhla taky, tak jsem ji ve cvalu stáhla (nebo na konci cválaní), prostě jsem ji otočila a musela to jím znovu, ale krokem a ostatní koně čekali na místě. Rozárka se sice vztekala, ale aspoň na třetí pokus to zvládla a zase dostala pamlsek a pochvalu.
Jenže pak přišly ty horší části – běží více koní, ale já chtěla jít krokem. Přiznávám se, že opravdu nevím, jak jsem to Rozárku naučila, že má čekat na můj povel, ale myslím si, že je to tím, že ji nutím i její oblíbené louky (a především lesní uličky) jít krokem a je mi opravdu jedno, kolikrát to půjdu znova, jen aby šla Rozárka krokem a ne po dvou klusem či na jedné noze tryskem. Asi k tomu také přispělo mé odměňování pamlskami, protože je Rozárka ten typ, který ze hřbetu pamlsků nevyužívá a přímo je nevyžaduje, ale když udělá něco správně, ví, že je to správně a možná dostane pamlsek a určitě velkou pochvalu ve formě pohlazení a podrbání :-)
Nejen, že si Rozárku učím každodenně v terénu na povely a na mou přítomnost, ale veledůležitou roli hraje můj hlas. Snažím se, aby mě vnímala, aby mi naslouchala a správně určila, že je to pro mé i její dobro. Na začátku hubertovské sezony to byl propadák. Rozárka absolutně mě nevnímala a šla si podle svého a taky to několikrát tak dopadlo – špatně. Při posledních Hubertových si ale začala uvědomovat, že mě je prostě vnímat lepší, než aby byla střelená. Opravdu se snažila (i když někdy s velkým protestem) mě vnímat a naslouchat a tudíž začala správně určovat situace, že to s ní myslím dobře a že koníky dohoníme, ale přeci není kam spěchat.
Abych stručně řekla, základem je koně nepřemlouvat a nemodlit se, ale konat a najít správné řešení. Každý kůň to má jinak, na Rozárku platilo dlouhé učení jít krokem, i když jela sama na jejích oblíbených (ale pro mě problémových) místech. Musela se naučit mi naslouchat a v neposlední řadě dostávala odměny, které ji motivovaly. Na Rozárku to funguje a teď je na vás, jak vyzrajete na své koně. Je to metoda pokus-omyl. Musíte zkoušet, jak donutit koně vám důvěřovat, že i když vy půjdete krokem, tak ostatní koníci vám neutečou a že je dohoníte :-)
