Průběh práce s Rozárkou aneb včera, dnes a zítra
Mnozí z vás se mne ptáte, jak jsme pracovala a pracuji s Rozárkou, na jaké metodě má práce spočívá. Jednoduše odpovím, pracuji tak, jak to Rozárce vyhovuje.
.jpg)
Jak tedy? Začínala jsem jako každý, když jsme Rozárku koupili,tak jsem si myslela, že to bude snadné, že chody už umí, čištění noh zvládá... - že prostě jen nasedlám, sednu a jedu. To by byla hračka ne? Bohužel (a dalo by se říct i naštěstí) tomu tak nebylo. Rozárka měla ataxii (teď už se jí to zlepšilo o hodně), o které byl už předešlý článek mnou psaný a další zdravotní potíže (včetně jejího vyhublého stavu). Tudíž nezvládala terén, čištění zadních nožek, každý cval = pád. Jelikož jsme neměli (a ani nemáme) žádnou kruhovku a ani jízdárnu či halu, jenom okolní terén, tak bylo nutností vše cvičit naostro venku. Musela jsem vše učit odznovu. Začaly jsme pomalinku. Ven jsme moc nejezdili a pokud ano, tak jen na krokovku. Chodily jsme na procházky a tam neustále trénovaly ohýbání, pomalu jsme začaly zatěžovat nožky a trénovaly jsme čištění kopyt.
Po pár dnech jsme zkoušely sedlo. Když se to zhruba měsíc nelepšilo, začala jsem hledat proč neustále padáme. Rozárka měla dosti otřesnou stabilitu aby nesla sebe, natož sedlo a mne. Na Velikonoce napadlo půl metru sněhu a já byla tak líná, že musím nasedlat, tak jsem se pokusila jet poprvé bez sedla. Tehdy to začalo, byl to krásný pocit. Tak jsem se pomalu učila jezdit bez sedla - Rozárce se to líbilo, už tolik nepadala a jakmile se srovnala se svou stabilitou se mnou na zádech, tak to šlo hned lépe. Zahodila jsem sedlo a začal jsem jezdit bez. S Rozárkou jsme si začaly být bližší. Začaly jsme tedy pracovat. Nožky se zlepšily a tak jsme je zesilnili chozením do kopců a skokem malým překážek. Pokračovala jsem v ohýbání a cirkusovými kousky (hrabání, poklona, pusinka). Pokračovala jsem i ze hřbetu - mírné tlaky otěží, hlas, sed a poloha mého těla (zase jsem vše popsala v jiném mém článku). Na konci léta jsme se dopracovaly k jízdě na parellce. To mi dalo velkou naději. Zase a opět jsem hledala inspiraci jak dále pokračovat. Nic mi tak úplně nevyhovovalo a tak jsem začala podle potřeb Rozárky - naučila jsem ji aby ode mne neutíkala, abych ji mohla nechat na louce a odejít a ona neodešla. Začala jsem si s ní hrát na druhého koně a chtěla jsem být jí napomocná a přišla jsem na parnership. Snažila jsem být jejím parťákem a ve všem ji podporovat. Náš vztah se prohloubil a věřím jí, avšak ne vždy jsou tak skvělé chvíle a pochybuji v nás.
Pak přišly první hubertky a Vánoce. Na Nový rok jsme se pustili do trénování jízdy na nákrčáku a pořádně jsme se zakously do přirozené komunikace. Pořádná práce ze země nám velmi prospěla - řešení osobního prosotru (který do dnešního dne Rozárka ke mě jaksi nemá a obzvlášť, když mě pusinkuje :D ), obraty, ustupování atd. Hodně nám to pomohlo a pokračovaly jsme dál. V létě jsme se dopracovaly k jízdě na nákrčáku, bez ničeho a našeho velkého cíle - komplimentu. Rozárka se hodně zlepšila co se ohledně stability týče.
V neposlední řadě se nyní hodně mluví o negativní motivaci (které zahrnují tresty) a pozitivní motivaci. Do minulého týdne jsem se o to moc nezajímala, ale koukla jsem na Zdenku Polreich, která se tímto hodně zabývá a tak nějak mě neohrromila ani jedna motivace. Už od začátku jsem s Rozárkou pracovala podle jejích potřeb. Pravidelně jsem ji "pozitivně" motivovala, dostávala odměny a pochvaly, když byla moc hrrr, tak jsem ji nechala vychladnout. Vše jsem ji vysvětlovala několikmi způsoby tak, aby to pochopila. Ale pokud přesáhla hranice, tedy udělala něco, co věděla že udělat nemá tad. dostala prostě "výchovnou" aby pochopila, že to už je moc. Na druhý den se mi ale omlouvá tím, že mě objímá a neustále se mnou chodí a pusinkuje (bezdůvodně). A takhle pracujeme dodnes...
Prostě a jednoduše všeho moc škodí. Tohle je asi stručný výcuc toho všeho, co bych mohla říci, ale napsat to nejde :-)
